Za okny je pořád šedivo a nevlídno, proto jsme si řekli, že vám tenhle prosincový čas rozzáříme rozhovorem s další inspirativní duší. A v tomto případě téměř doslova! Ilustrátorka a kreativní bohyně Petra Bartoňková, alias Petruccya, stojí mimo jiné za pestrobarevnou značkou oblečení Pura Vida, která rozradostňuje holčičí šatníky už od roku 2016.
Když člověk zabrousí na tvůj Instagram, najde tam spoustu úžasně barevných ilustrací. Můžeš pro začátek našim čtenářům představit, čemu všemu se věnuješ?
Instagram je takový můj deníček, kam si zaznamenávám hezký věci a hlavně tam sdílím obrázky, které si maluji jen tak. Nemá žádný plán. Někdy se mi chce si do deníčku psát a někdy ne. Je to jedna z mála věcí, která není na žádném to-do listu a to mě baví. Poslední dobou mám opravdu málo volných chvílí, protože se teď na 100 % věnuji Pura Vidě. Ale když se v kalendáři volno objeví, tak ilustruji, navrhuji interiéry, maluji na plátno nebo tetuji. Dřív jsem si po večerech taky načítala a studovala moji milovanou arteterapii, což teď s firmou nahradilo načítání a poslouchání podcastů o tom, jak vedou firmy jiní, jak být lepším lídrem, jak si hýčkat tým, však to znáte. 🙂
V jednom z tvých dřívějších rozhovorů jsem se dočetla, že Pura Vida vznikla v podstatě ze srandy. Povíš nám k tomu více?
Před Pura Vidou jsem se živila jako ilustrátorka, malířka a interiérová designérka. V jednom momentě jsem potřebovala pomoc s produkcí. Tehdy jsem oslovila svoji bývalou kolegyni z reklamky, která mi začala pomáhat. Jednou přišla s tím, že jeden z našich dodavatelů právě pořídil výrobu legín a že my přeci chceme začít běhat, a tak bychom si měly udělat svoje vlastní legíny. Přesně takhle vznikly první legíny, které když viděly naše kámošky, chtěly je taky.
Na začátku byla Pura Vida roztomilý koníček, který začal přitahovat holky, co se nebojí být vidět. Plnil se mi sen. Přinést si do Česka kousek svého druhého domova − barev plné Kostariky. A pak už to frčelo dál. Chtěly jsme k legínám trika a šaty a podprdy. No a dnes je dnes.
Doller a Pura Vida mají jednu věc společnou, a sice silnou komunitu věrných zákazníků/nic. Jakým způsobem s vaší komunitou pracujete? Co pro vás znamená?
Komunita. Pro mě je to důvod proč dělám to, co dělám, radost, odpovědnost, inspirace, motivace. Pomáhá plnit moji pandořinu skříňku kreativity. Mám pocit, že sdílíme stejnou myšlenku, vizi, společně rosteme a to mě nesmírně baví. Jsem takový posedlý hledač potenciálu v lidech, a právě v komunitě si občas dělám skauting holek s potenciálem. Probíhá to následovně. Některou dostanu do svého potenciál hledáčku a už to jede. Óó, ta je šikovná, té to potřebuji říct, třeba ji to potěší, posune… třeba naplní svůj potenciál. Komunity jsou smečky, které fungují krásně i v momentech, kdy je na pořadu dne social distancing. Dokážou se spojovat, podporovat i online, prostě jsou to takové gangy, které hýbou mým Pura Vida vesmírem.
Kde hledáš inspiraci pro tvoji tvorbu? Mívá Petruccya někdy dny, kdy jí tvoření vůbec nejde?
Teď chvilka upřímnosti. 🙂 Dnů, kdy to nejde, je podstatně víc než těch, kdy to jde. Z rozhovoru s ostatními kreativci vím, že všichni známe tu stejnou křivku tvoření:
- když přijde nápad, je to bomba
- začnu kreslit a pořád to je bomba
- pak náhle přijde totální propast, bažina, kdy mám pocit, že ten nápad nebyl tak dobrý
- trápeníčko a snaha přijít na to, jak ten nápad dokončit
- náhlá úleva, když přijde ten moment a celé snažení vede k radosti, nadšení a realizaci nápadu, který byl na začátku
Za ty roky ten proces dost dobře znám. Už mě překvapí jen jednou ze dvou případů. 🙂 Naštěstí mám za tu dobu vyvinutý svůj vlastní manuál, jak na to, když to nejde. Vím, že si musím čas dobře plánovat, vím, že nápad nevysedím, neuspěchám, neznásilním. Že prostě jen potřebuje čas. To mi dává pocit svobody, klidu.
Někdy se stačí jen pořádně vyspat a uvědomit si, že inspirace je všude kolem mě, začít poslouchat příběhy, které mi vykládá kámoška na kafi, usmát se jen tak na někoho na ulici a načerpat tak energii, nechat na sebe působit pěkně poskládaný layout v časopise, navštívit galerii nebo si sednout do kavárny a jen tak koukat po lidech. Často mi taky pomáhá udělat si nějaký online kreslící kurz, který mi rozproudí flow. Ona ta múza vždy někde lítá a čekuje, jestli jsem ready ji vidět a dát jí patřičnou pozornost.
Pochopila jsem, že děláš většinu čase na volné noze. Co ti pomáhá zůstat produktivní?
S tím mám problém. Ale spíš opačný, a to, jak být méně produktivní. Jak víc odpočívat. Jsem ten volnonožec – podnikatel, kterého občas sžírá perfekcionismus a plánování. Na začátku mé volnonožecké kariéry jsem se hodně zabývala time managementem, plánováním. Jsem ten typ umělce, který přepíná z analytické duše do té kreativní.
Takže jsi plánovací typ, nebo ti spíš vyhovuje kreativní chaos?
Plánovací. Absolutně. A u toho se hodně směju. Často čelím předsudkům o umělcích. Prý jsme chaotici, vstáváme po obědě a pak půl dne řešíme vlastní niterné pocity. Tohle na mě fakt nesedí. Málokdo mi věří, že to mám jinak, než se mnou začne pracovat. Myslím, že je to tím, že mám svou firmu a tým, který chaos nenaplňuje a není v chaosu připraven přežít. Plánování mi dodává vnitřní klid, který potřebuju ke kreativitě, takže je vše v pořádku.
Má Petruccya nějaké svoje rituály? Vedeš si třeba habit tracker, děláš si to-do listy nebo něco podobného?
Jsem zápisničková královna. Pořád něco někam zapisuji, kreslím. Mám to od mala. Byla jsem za to málem vyhozena z gymplu, protože profesoři si mysleli, že jim nevěnuji dostatečnou pozornost. No, a ono tomu bylo přesně naopak. Moje pozornost je postavena na vizuální stránce. Potřebuji kreslit a zapisovat, tím vyjadřuji největší respekt a pozornost tomu, co poslouchám, dělám nebo tvořím.
Klasické to-do listy si také dělám, to je každodenní práce, neobešla bych se bez nich. Mým nejoblíbenějším to-do listem je ten novoroční. Snažím se na něj koncem roku vyhradit čas. Je to rituál, kdy si uspořádávám myšlenky, uzavírám rok a sním o tom dalším. Sny a vize pak konfrontuji s realitou a časovým plánem a nakonec si to celé nakreslím. Obrázky se mi tak během kreslení propisují do hlavy a pomáhají mi si s to-do listem vytvořit vztah. Naučila jsem se to v online kurzu u mé oblíbené americké ilustrátorky. Minulý rok jsem právě tento to-do list ošidila, ale letos, letos jsem dostala růžový Doller, takže to je znamení. Letos je čas to neošidit.
Kdy ses poprvé setkala s Dollerem?
Klasickou šeptandou. Pověděla mi o něm kamarádka Michelle a byla úplně konsternovaná, že já, zápisničková královna, Doller neznám. Takže jsem se hned pustila do špionáže. No, a propadla jsem. Nejvíc si užívám ty stránky, kde si píšu sny. A ta růžová barva! Ach, tu jen vidím a je mi líp. Chce se mi ten diář otevřít, mít ho pořád u sebe. Co na Doller eshopu taky cením, je sekce s psacími potřebami. Jsem ujetá na fixy, zvýrazňovače, pastelky a Doller nabízí přesně značky i tipy, které vyhovují mému stylu.
S Dollerem je spojený také claim „žij své sny“. Máš ještě nějaký svůj nesplněný sen?
Óóó, to je krásná otázka. Nesplněných snů mám hodně a doufám, že budou pořád přibývat. Nesplněné sny jsou jako tajemství. Jsou to jiskřičky, které ve vás můžou zažehnout oheň. Proto je hýčkám. Mám je rozdělené do škatulek a zařazené do časových os. Ty jo, fakt jsem plánovací typ.
Pokud ano, jak jsi na tom s jeho splněním?
Jeden velký se mi plní každý den. Chtěla jsem šířit Pura Vida myšlenku a barvy a to se mi opravdu plní každý den. Ostatní dlouhodobé sny jsou teď na čekačce. Ale ty malé si snažím plnit pravidelně. Takže jsem na tom dobře. Myslím, že to hlavní při plnění snů je jim věřit. A na to jsem expertka.
Zaujala tě Petruccya? Přečti si další rozhovory se zajímavými osobnostmi na našem blogu!
Napsat komentář